2.3.1.2. PORTOLÁNOVÉ MAPY
Latinské národy ve Středomoří přepravovaly po moři všechny druhy zboží mezi Asií a Evropou a staly se tím, čím Arabové nikdy nebyli - námořními velmocemi.
Několik století po Ptolemaiovi začali filozofové a kněží s velkým zaujetím studovat zeměpis alexandrijské školy. Středověké klášterní rukopisné mapy s fragmenty učení vypůjčeného z knih Pliniových či Antoniova Itineráře brzy vedly k prvním skutečným mapám.
Portolánové mapy jsou italské původu a představují zcela nový typ kartografické produkce. Název pochází z italského výrazu porotolani, který znamenal písemné námořní pokyny. Zakreslují hlavně mořské pobřeží (zprvu Středozemního moře, západní a severní Evropy) se všemi přístavy, zálivy a zátokami. Starověkou plaveckou pomůckou byly jen slovní popisy pobřeží a přilehlých území,tzv. periply, které byly obdobou psaných itinerářů pozemních. Po zavedení kompasů se z periplů – snad periplů kreslených, jaké byly známy v byzantské oblasti – vyvinuly portolánové mapy. Jejich vývojově pokročilejší skupinou jsou kompasové mapy.
Geografickou síť tyto mapy zprvu neměly, zato byly opatřeny svazkem paprsků vycházejících ze společného středu, později kompasovými růžicemi. Ve středu mapy bývala nakreslena alespoň jedna ústřední růžice o 16 paprscích a kole ní zpravidla dalších 16 růžic o dvojnásobném počtu paprsků. Tato osnova poskytovala plavcům dostatek údajů o směrech. Předpokládala ovšem používání kompasu při námořní plavbě. Přírodní magnet znali už Vikingové a Normani ho zavedli v 10. – 11.stol. ve Středomoří. Zde byl také učiněn vynález umělého zmagnetizování střelky a jejího spojení se směrovou růžicí (vývoj kompasu do dnešní podoby byl v Evropě ukončen v r. 1270).
Výroba portolánových map, kreslených na pergamenu, se ve Středomoří soustřeďovala jednak do Itálie (Benátky, Janov, Ancona), jednak to Katalánska (Mallorca a Barcelona). Italské portolány se obyčejně omezují na břehy Středomoří a západoevropské pobřeží, katalánské sahají na severu až do Skandinávie a na východ někdy až do Číny, takže jsou vlastně mapami světa. Katalánské námořní mapy si také daleko více všímají vnitrozemského místopisu, např. středoevropského a východoevropského, poněvadž Aragonci tenkrát obchodovali na Černém moři, Volze i Baltu.
Nejstarší dochovaná portolánová mapa je tzv. pisánská mapa (kompasová) doby kolem roku 1300, snad kopie starší práce. Dříve patřila jedné rodině v Pise (odtud pochází její označení), dnes je uložena v Národní knihovně v Paříži. Nejstarší datovaná portolánová mapa je z r. 1311 a jejích tvůrcem je Pietro Vesconte, autor prvního námořního atlasu z r. 1318 ( a již uvedené kruhové mapy světa z r. 1320).
K nejvýznamnějším však patří Katalánský atlas z doby kolem r. 1375. Vznikl na Mallorce, zobrazuje celý středověký svět a jeho autorem byl zřejmě Abraham Cresques (zemřel 1378). Nádherně vybarvený byl určen pro francouzského krále Karla V.. Nordenskiöld ho označil za „nejobsažnější kartografické dílo 14.stol.“ Dnes je uložen v Národní knihovně v Paříži.
Od dob svého vzniku se portolánové námořní mapy rychle množily. Dávaly konkrétní podobu záznamům, plánům a tradicím celých generací lodivodů a kapitánů. V dějinách kartografie neexistuje nic významnějšího a úchvatnějšího, než je cesta od obrázkové mapy klášterní z dob temna k velké řadě katalánských a středozemních námořních map. Portolánové mapy se obvykle kreslily na pergamen či kůži, ačkoliv se už používal papír. Někdy je nacházíme jako jednotlivé listy nebo listy svázané do atlasu. Dochovaly se mnohé nádherné ukázky, speciálně vyrobené pro panovníky nebo mecenáše, které se díky tomu uchovaly v knihovnách. Až na malé výjimky byly všechny vyrobeny v dílnách italských a katalánských kartografů. Vůdčí postavení Italů a obyvatel východní části Iberského poloostrova začalo v 11. století a trvalo až do obeplutí Afriky, nalezení vodních cest do Indie a objevení Ameriky.
