2.3.1.1. MAPPAEMUNDI

Od 8. století se užívalo tzv. mappaemundi. Nejstarší z nich se objevuje v rukopise města Albi v Languedocu. I se všemi svými chybami je to nejstarší středověká zeměpisná památka západní Evropy. Nejbližší obdobou je anglosaská mapa z 10. století, která je v Britském muzeu. Mísí se v ní biblická i klasická geografie a Britské ostrovy jsou v ní silně zdeformované. V severovýchodním rohu je kresba lva s popisem "Zde je mnoho lvů" (Hic sunt leones!).

Tyto mapy se dělí v podstatě na 3 skupiny, a to na mapy pásmové, mapy Beatovy a mapy kruhové.

Mapy pásmové
Nazývají se též hemisférické mapy, jsou ještě odrazem římských map z prvního století př. n. l. Rozdělují zemský povrch na pět, někdy dokonce na sedm pásem (studená, mírná a spálená země). Tyto mapy připouštěly i na jih od rovníku obyvatelnou a skutečně obývanou, byť nepřístupnou zemi.

Beatovy mapy
Tyto mapy a jejich odvozeniny představují skupinu deseti zpravidla oválných map se Svatou zemí uprostřed. Jméno mají podle asturského mnicha Beata (730 – 798), autora teologického spisu Commentaria in Apocalyptin (776), k němuž byla připojena mapa, jež pak byla častěji obkreslována. Z těch, které se zachovaly, je jí patrně nejbližší mapa ze starokastilského městečka Osmy.

Kruhové mapy
Kruhové mapy, též T mapy či oikumenické mapy, graficky vyjadřují definici – představu zemského povrchu podle biskupa Izidora Španělského (560 – 636), přední geografické autority středověku. Podle něho lze Zemi přirovnat ke kolu, které ze všech stran obklopuje oceán. Pevniny pak od sebe odděluje Středozemní moře a řeky Don (Tanais) a Nil, jež vytvářejí podobu písmene T. Mezi nejznámější patří T-mapa od Pomponia Mely z roku 1417. Patří k nim i nejstarší česká mapa světa z 15. stol. v kronice Vavřince z Březové (1370 – 1434).

Impozantními představiteli kruhových map jsou ve vrcholném středověku mapa ebstorfská a mapa herefordská.

Autorem ebstorfské mapy z roku 1234 (ale možná už 1214) mohl být Angličan Gervasius Stilbury, který byl v letech 1223 – 1234 proboštem kláštera v Ebstorfu u Hannoveru. Mapa byla oltářním obrazem o průměru 356 cm, sešitým z 30 (32) pergamenových listů, v jehož středu byl Jeruzalém. Při bombardování Hannoveru, kde byla uložena, však roku 1943 shořela. O Moravě je tu více údajů než o Čechách. Je zde uveden název Morania, zakreslena i řeka „Morava.“ Podle hamburské církevní kroniky Adama Brémského z r. 1072 je tu uvedeno, že Labe a Odra pramení nedaleko sebe na zalesněných svazích moravských, že však tečou opačným směrem – Odra se obrací k severu a Labe k západu a vtéká do britského oceánu. O obyvatelích tu čteme, že Moravané jsou kmeny slovanskými na východ od Boemů a že mají na jedné straně v sousedství Pomořance a Poláky a na druhé straně Uhry a nejukrutnější kmen Pečenějů, kteří se živí lidským masem.

Herefordská mapa je menší než ebstorfská – má průměr 132cm. Byla také oltářním obrazem a vznikla kolem r. 1280 jako dílo Richarda z Haldinghamu a Laffordu. Ve středu herefordské mapy je zobrazen Kristus při poslední soudu, na mapě najdeme babylónskou věž, obraz ráje, archy Noemovy atd. Vyznačuje se nejpodivnějším symbolismem, kde se prolínají mořské panny, jednorožci, draci s opicemi, velrybami a lvy. Ještě podivnější jsou bezhlaví muži s očima na hrudi, čtyřocí Etiopové a další nestvůry v řadě obrázků na africkém pobřeží. V jednom rohu sedí postava s papežskou tiárou, která má asi představovat Julia Ceasara, jak dává písemný rozkaz nebo pověření třem filozofům k prozkoumání světa. Protože je to církevní mapa, je zde zastoupen ráj, vyhnání Adama a Evy, babylónská věž, apoštolové, satan odnášející zatracené i oblíbená představa, že Jeruzalém je centrem světa. Po stránce kartografické je herefordská mapa velmi primitivní, ukazuje hlubokou neznalost světa vůbec, ale i neznalost Anglie a Skotska, které by měl autor dobře znát. Na herefordskou mapu by se mělo pohlížet jako na literární památku, ve které je zachycen stav vědomostí ve 13. století. Mapa je uložena v British Muzeum v Londýně.

K dalším významným mapám, které se od začátku 14.st. vyvíjely pod vlivem portolánových map, patří mapa světa od Pietra Vesconta z r. 1320 ( v díle Marina Sanuda) a zejména fra Maurova ( zemřel 1459) mapa vtěsnaná do kruhu o průměru asi 2m provedená na objednávku v konventu Maranao nedaleko Benátek a čerpající už z cest Marca Pola a Nicola de Contiho. Uložena je v dóžecím paláci v Benátkách.

V dějinách kartografie nepřinesly mappaemundi žádný pokrok a rozvoj. Je pravda, že přetrvaly celá staletí, ale na moderních mapách nezanechaly svou existencí ani stopy. Nemají nic společného s rozvojem kartografie, který nastal na konci 14. století.