2.2.6.1. KLAUDIOS PTOLEMAIOS
Vrchol řecké geografie a kartografie tvoří dílo alexandrijského knihovníka Klaudia Ptolemaia (90 – 160 n. l.). Získal si uznání hlavně za shrnutí všech tehdejších matematických a astronomických vědomostí ve svém díle Megalé syntaxis (Velká soustava – 13 knih). Je považován za tvůrce tří kartografických zobrazení, zejména lichoběžníkového a ekvidistantního kuželového zobrazení
. Zavedl také kopečkové zobrazení reliéfu, dále pak stanovil nultý (ferrský) poledník, jako západní hranici poznaného světa, rozdělil stupně na minuty a vteřiny, je také označován jako autor slov geografie a topografie.
GEÓGRAFIKÉ HYFÉGÉSIS
Nejznámějším dílem je Geógrafiké hyfégésis sepsané patrně po roce 141 n. l. Celý text je rozdělen do 8 knih, z nichž první a začátek druhé obsahuje kritiku nedochovaného Marinova spisu, úvod do konstrukce mapových sítí a do užití následujících souřadnicových tabulek, podle nichž lze do sítě vynést sídla, prameny a ústí řek, mysy, poloostrovy, hory, území jednotlivých kmenů atd. Tyto tabulky pokračují až do 7. knihy – celkem na 8 000 jednotlivých míst. Mapy bývají zařazeny do knihy 8. a tam jsou ještě jednou vypočítána hlavní místa a zadány souřadnice, tentokrát ne ve stupních a minutách zeměpisné délky a šířky, ale v hodinách a minutách časového rozdílu vůči Alexandrii, resp. délky nejdelšího dne. Dílčích map je 26 ( pro Evropu 10, pro Afriku 4, pro Asii 12), jako mapa 27 bývá zařazen mapa celé Oikumeny. Vedle právě popsaného uspořádání – tzv. redakce A – existují také rukopisy se 64 dílčími mapami, roztroušenými v textu, a se čtyřdílnou mapou světa – redakce B. Dosud není zjištěno, která z těchto redakcí je starší a zda lze některou z nich již přičítat Ptolemaiovi. Nejistotu o Ptolemaiově autorství, pokud jde o mapy, zvyšuje i okolnost, že na některých kresbách 27. mapy je jako původce jmenován alexandrijský mechanik Agathodaimon, o němž nevíme, kdy žil. Také o textu Ptolemaiovy Geografie je sporné, zda celý pochází od Ptolemaia. Jistě je od něho text první a poslední knihy, ale tato byla možná napsána nejdříve snad pro ty, kteří používali i druhý Ptolemaiův astronomický spis Megalé syntaxis. O ostatních knihách se má dnes většinou zato, že byly sestaveny později byzantským mnichem Planudem, vtěleny do Ptolemaiova spisu a připsány tomuto alexandrijskému učenci (kartografovi).
Oikumena zobrazená Ptolemaiem má 180° délkových počínaje od Blažených ostrovů (Kanárské ostrovy) v Atlantském oceánu a 80°šířkových. Poledník 180° neleží však ještě v oceánu a také krajní rovnoběžky – 63°severní šířky tzv. rovnoběžka thulská a 16°jižní šířky procházejí rovněž po pevnině. Obydlený svět byl podle starověkého autora značně prodloužen ve směru rovnoběžek. Toto rovnoběžkové prodloužení se zřetelně projevilo i na Středozemním moři, kterému Ptolemaios dal délku 62°.
ZNOVUOBJEVENÍ PTOLEMAIA VE STŘEDOVĚKU
Řecký text Ptolemaiovy Geografie se zachoval v několika opisech, které však pocházejí teprve z posledních století byzantského císařství. Byzantský mnich a učenec Planudes (1260 – 1310) hledal a také nalezl v Konstantinopoli text Ptolemaiovy Geografie, pro kterou nechal zhotovit nový soubor map. Planudovo dílo bylo rozsáhlé a jeho nejdůležitější práce Ethymologie neboli Prameny – encyklopedie zahrnující veškeré znalosti lidí do té doby – poskytla renesančním umělcům výsledky antické učenosti, přestože to nebyla původní práce. Jeden exemplář této Planidem doplněné Geografie byl předán Byzantskému císaři a v roce 1395 ho jako dar přivezl do Itálie diplomat Manuel Chrysoloras, který se zde snažil získat pomoc proti Turkům. Ptolemaiovy spisy zůstaly v Evropě zapomenuty až do 15. století.
Ptolemaiův řecký text, přeložený do latiny Jacopem d´Angelo (1406), byl bez map vydán v roce 1475 a stejný text byl s jedinou výjimkou použit pro dalších šest vydání Geografie, která byla opatřena mapami vzniklými do konce 15. století. Geografie se tak stala základem prvního tištěného ilustrovaného Ptolemaiova atlasu, který byl vydán nákladem 500 výtisku v Bologni v roce 1477. Benediktinský mnich Dominus Nicholas Germanus z opatství Reichenbach v Německu, který v padesátých až šedesátých letech 15. století pracoval v Itálii, vymyslel lichoběžníkovou mapu se sbíhajícími se poledníky a zakřivenými rovnoběžkami, která byla poprvé použita v římském vydání v roce 1478 a byla typická pro tištěné Ptolemaiovy atlasy. Zmenšil také velikost map tak, aby mohly být bez problémů začleněny do knih běžné velikosti. Nejpečlivěji je vypracované Ulmské vydání z roku 1482, v kterém jsou pro srovnání uvedeny vedle starších map i některé mapy vysoké kvality, pocházející z tehdejší doby ( 2.pol. 15. stol.). Na první straně Ulmského vydání je zobrazen Dominus Nicholas Germanus, jak předává toto dílo Ptolemaiovy Geografie papeži Pavlu II.
Další římské vydání z roku 1490 pod názvem Cosmographia je zvláštní tím, že mapy si získaly svoji proslulost svými nápisy, které narozdíl od těch vyrytých do desek (z roku 1488 německým tiskařem Konrádem Sweynhamem) byly vyraženy, a proto mohly být moře a hory vyznačeny stínováním.
Další vydání v Římě od Bernarda de Vitalibus z roku 1508 je prvním vydáním Geografie, které zahrnuje objevné plavby Evropanů do Nového světa. Tento atlas je pozoruhodný také proto, že obsahuje mapu světa od Johana Ruysche, vlámského kartografa, který se pravděpodobně sám zúčastnil plavby do Ameriky. Benátské vydání Liber Geographiae, které roku 1511 vytiskl Jacobus Pentius de Lencho, obsahovalo 28 map. Ptolemaiův text redigoval Bernardo Sylvanus z Eboli, který jako první upravoval text velkého kartografa, místo aby ho otrocky reprodukoval. Velký význam je také v tom, že pro zobrazení mapy světa
byl poprvé použit srdcovitý tvar. Nejlepší vydání bylo v roce 1513 ve Strassburgu. 20 nových map v tomto vydání bylo sestaveno Martinem Waldseemüllerem, významným kartografem (o kterém bude ještě řeč). Vydání Ptolemaiovy Geografie v roce 1520 bylo reedicí Strassburského vydání z roku 1513. Další vydání Ptolemaia Opus Geografie resp. Atlas Laurenta Friese - 1522 ve Strassburgu – obsahuje 50 map oproti 47 ve vydání z roku 1520. Nejnápadnějším znakem Britských ostrovů je znázornění Skotska pootočeného do strany. Tato zvláštnost vznikla tím, že Ptolemaios odmítl výpočty (již uvedeného) řeckého astronoma a matematika Hipparcha, který jako první zavedl měření zeměpisné šířky a délky pomocí astrolábu, a dal přednost výpočtům Possidonia ( 131 – 51 př. n. l.), které byly daleko méně přesné. Kvůli vneseným chybám Ptolemaios vypočetl, že oblast Středomoří je o 20° delší než je tomu ve skutečnosti a zeměpisná délka pro Skotsko tak přinutila kartografy, aby ho zobrazili pootočené na stranu.
Objevením se Orteliova atlasu Theatrum orbis Terrarum zvonila Ptolemaiovu dílu hrana, ačkoliv atlasy vycházející z tohoto díla se vyráběly v nepravidelných intervalech dalších 160 let a znovu byla vydávána i Geographia velkého mistra Ptolemaia.
Přihlížíme-li k základním znaků řecké kartografie, vidíme, že znázorňovala krajinu podle geometricky sestrojené mapy, jejíž konstrukci věnovala značnou péči. Pojmy geografie a kartografie se kryjí. Ptolemaiova Geografie, bez ohledu na to, zda celá pochází od něho či zda byla v několika příštích století rozšířena, je právě tak návodem pro kresbu map tenkrát známého světa, jako kompendiem zeměpisných znalostí starověku.
