2.2.6. ŘECKO
Řekové, kteří rovněž hodně cestovali a obchodovali, po sobě zanechali více informací o svých znalostech světa za hranicemi své země. Informace získávali od navracejících se cestovatelů. Své znalosti ještě více rozšířili po expanzích Alexandra Makedonského, který bral sebou na výpravy geografy. Díky svému vysokému kulturnímu rozvoji nám zanechali mnoho teoretických principů, na kterých je založena současná kartografie. Řecká společnost používala mapy jako nástroj pro objevné cesty, výboje, obchodování a uspokojení své intelektuální zvídavosti.
Nejstarší řecký názor o tvaru Země se objevuje v Homérových a Hesiodových básních ( 9. a 8.stol. př. n. l.). Podle nich je Země kruhovou deskou, ze všech stran obklopenou Okeánem. U Anaximandra z Milétu (610 – 547 př. n. l.) ustoupil tento názor představě nízkého válce volně se vznášejícího uprostřed kruhového vesmíru a udržujícího se ve své poloze tím, že je odevšud stejně vzdálen. Výška tohoto válce se rovnala třetině jeho průměru základny. Tím je zde, sice jen nepřímo, přesto však jasně vyjádřen geocentrický systém, který ovládl astronomii až do uznání slavného Koperníkova heliocentrického systému.
První mapy
Pokud jde o mapy, uvádí se jako první autor mapy světa již výše zmíněný Anaximandros z Milétu. Mapa má kruhový tvar, kontinenty jsou obklopeny oceánem, uprostřed je Delfská věštírna.
Staré řecké mapy byly ryty do dřevěných nebo bronzových desek, měly kruhový charakter a uprostřed byla umístěna Delfská věštírna jako střed Řecka. Delfy byly velmi důležité pro nábožensky založené Řeky, byl zde hlavní svatostánek a věštec boha Apollona. Řecko se nacházelo ve středu mapy, Evropa na severu, Asie na východě a Afrika na jihu, všechny tři kontinenty (které ovšem byly neuměle zakreslené) obklopovalo moře.
Dalším známým tvůrcem, který svá líčení doprovázel mapami, byl Hekataios (asi 550 – 480 př. n. l.), tvrdil zároveň, že Země je kulatá. Je považován za autora díla Cesta kolem světa ( Periodos Gés nebo Periegesis), které je komentářem k mapě světa, jíž vylepšil Anaximandrovu mapu. Mapa je rozdělena do dvou částí: Evropa a Asie + Lybie (Afrika) a zasahuje území od Gibraltaru až po horní tok Indu.
Rozvoj vědecké kartografie
Hlavní snahy maloasijských Řeků, ovlivněné Babylóňany, se nesly k otázkám o podstatě světa způsobem pojatým materiálně, který nahradil metafyzické báje. Zakladatel tohoto směru byl Thalés z Milétu (624 – 543 př. n. l.). Je mu přičítáno i jedno z nejstarších kartografických zobrazení – gnómonický průmět. Pokroky, k nimž Thalés položil první základy, jsou spojeny se jménem a působením filosofa Pythagora ze Samu (589 – 509 př. n. l.) a žáků jeho školy, která našla své sídlo v Krotóně ve Velkém Řecku, tj. v jižní Itálii. Východiskem pythagorejského učení o kulatosti Země byl podle všeho poznatky geometrické a astronomické. Koule byla Pythagorejci pokládána za nejdokonalejší prostorový útvar. Toto učení se z jižní Itálie přeneslo do Řecka a rozšířilo se výklady Sokratovými, Platonovými a Aristotelovými, ten podal i několik důkazů, kterými tuto hypotézu o kulatosti Země podepřel.
První důkaz o vědeckém přístupu ke kartografii máme od Aristotelova žáka Dikaiarcha z Mesiny ( 4. stol. př. n. l.), který použil za osu tehdejší mapy světa čáru vedoucí od Gibraltaru na Rhodos a dále do Persie. Tato čára se nazývala diafragma, rovnoběžkami podél ní a čárami na ní kolmými vznikly mapová pole tzv. sfragidy. Základní kolmice procházela z Meroe, přes Asuán, Alexandrii, ústí Dněpru k Rhipajským horám, s diafragmou se protínala na ostrově Rhodos. Dikaiarchos také vytvořil mapy ke svému dílu Periodos tés gés (Světový místopis).
Měření obvodu Země
Ve 3.stol. př. n. l. počaly první pokusy o změření obvodu Země. Neznámější a patrně nejpřesnější měření této doby provedl Eratosthénes z Kyrény (276 – 195 př. n. l.). Je považován za zakladatele nové vědecké disciplíny - matematického zeměpisu. Pomocí astronomických pozorování v Syéné (Asuán) a Alexandrii určil velikost Země.(OBR)
Zvýšil počet pomocných čar používaných na mapách (osm rovnoběžek a sedm poledníků). Eratosthénova mapa světa poměrně přesně zobrazuje Středomoří, oblast Černého moře, Přední Asii a Egypt. Setkáme se na ní i se zakreslením Islandu (Thule) a Cejlónu (Taprobane).
Pozdní řecké období
Zemi ve tvaru koule, na jejímž povrchu se rozkládají čtyři světadíly: Evropa, Asie, Libye – oikumena Périoků, oikumena Antipodů – oikumena Antoiků, z nichž známý a přístupný byl jedině kontinent starověké oikumeny, znázornil hmotně Kratés z Mallu (činný 168 – 140 př. n. l.)
Schématické obrazy Kratétova globu, totiž jedné jeho polokoule, podávaly později středověké, tzv. "hemisférické mapy".
V té době (2.stol. př. n. l.), kdy do geometrie začala vstupovat astronomie, se uplatňovala a přednostně užívala sférická trigonometrie a projekční teorie. Hlavním představitelem tohoto nového směru byl Hipparchos z Nikaie (190 – 125 př. n. l.) Věhlas získal vytvořením hvězdného katalogu a zavedením stereografického zobrazení, které však používal pouze pro znázornění nebeské klenby. Zdokonalil Eratosthénovo dílo zavedením zeměpisné šířky a délky a rozdělil svět na 360°. Vyžadoval pro mapy zeměpisnou síť, ale přesto, že byl velkým kritikem Eratosthéna a heliocentrické teorie, sám žádnou vlastní mapu nevytvořil.
Strabón (63 př. n. l. – 21 n. l.) vydává sedmnáctisvazkové geografické dílo s použitím Eratosthénových poznatků, je v něm první zmínka o našem území. Stanovil také pravidla pro kreslení map.
Vrcholnými díly řecké geografie a kartografie jsou práce Marina z Tyru (pracoval v létech 98 – 130 n. l.) a alexandrijského knihovníka Klaudia Ptolemaia (90 – 160 n. l.)
Marinos z Tyru byl tvůrcem prvního kartografického zobrazení pro geografické mapy. Použil k němu válcové zobrazení v normální poloze se základní rovnoběžkou procházející Rhodem. Jeho výzkumy a práce jsou uchovány v Ptolemaiově díle Almagest. Vyhotovil mapu světa ve čtvercovém válcovém zobrazení, která byla doplňkem jeho rozsáhlého a bohužel nedochovaného geografického díla - Hé tú geógrafikú pinakos diorthósis (Oprava geografické mapy). Mapa zobrazovala území od Irska a pobřeží Maroka až k pobřeží Číny. Marinos z Tyru jako první uvažoval při konstrukci map kulový tvar Země, použil kartografického zobrazení, stupňovou síť a v mapě vyznačil úplnou geografickou síť (osm rovnoběžek, patnáct poledníků, každé místo mělo své zeměpisné souřadnice) - hlavní poledník prochází Kanárskými ostrovy (Blažené ostrovy, Insulae Fortunatae) a hlavní rovnoběžka ostrovem Rhodos. Rovnoběžky a poledníky v tomto zobrazení tvoří pravoúhlá síť, přičemž věrně je zobrazena rovnoběžka o zeměpisné šířce φ = 36° (procházející Rhodem) a všechny poledníky. Jelikož poloměr uvedené rovnoběžky má hodnotu rcos φ, kde r je zemský poloměr, poměr délek oblouků této rovnoběžky k délce oblouků poledníku při témž středovém úhlu α jako rcos φ arc α : r arc α = cos φ: 1 = 0,8 : 1. Obdélníky, tvořící zeměpisnou síť, mají tedy poměr stran 4:5. Bývá také označován za autora prvního atlasu, geografických map a za zakladatele vědeckého zeměpisu.
