2.2.7. ŘÍM
Římané neměli zájem o matematickou geografii, astronomická měření a o otázku mapových sítí. Zajímal je jen praktický, vojenský a administrativní význam map. V počátcích své kultury přejali mnoho od Etrusků. Měli vlastní soustavu měr, používali spoustu zaměřovacích přístrojů např. gromu pro vytyčování kolmic, chorobatus pro nivelaci, vodováhy, olovnice a pod., které využívali pro přesné vyměřování svých hospodářských staveb, zejména světoznámých akvaduktů.
Vyměřovaly se silnice a cesty římského impéria a hlavním cílem těchto měření bylo získat vzdálenostní údaje pro vojenská tažení. Rozhodnutím císaře Augusta (30. př. n. l. – 14 n. l.) bylo provedeno měření římské říše v celém jejím tehdejší rozsahu (dříve se tato akce kladla do doby Gaia Julia Ceasara – zemřel 44. př. n. l.). Tato akce představuje jeden z největších technických výkonů, jimiž se může Antika pochlubit, přestože to bylo nějaké podrobné mapování v nynějším slova smyslu, nýbrž v podstatě jen měření vzdáleností mezi jednotlivými místy. Celý tento projekt řídil Augustův zeť Marcus Vispanius Agrippa ( 63 – 12 př. n. l.) Jeho práce sloužila k pořízení tzv. Mapy Agrippovy (snad z roku 20. př. n. l.), která byla po smrti vojevůdce vystavena v Římě na Martově poli.
Dřívější názor, že věrnou kopii Agrippovy mapy je mapa nalezená na konci středověků a pojmenována po tehdějším majiteli Konrádu Peutinegerovi ( Augsburský humanista ji získal roku 1508), byl opraven tak, že jde o kopii Agrippovy mapy z druhé poloviny 4. stol. n. l. nebo už z konce 3. stol. n. l., podle níž byla ve druhé polovině 13.stol. s dalšími doplňky z 8. a 9. stol. na pergamen namalována tzv. Peutingerova mapa (Tabula Peutingeriana). Tvoří jí 11 pergamenových listů ( 12. není zachován), formátu 56x32 cm, původně slepených do úzkého dlouhého pásu ( 682x32cm), který se pro snadnou manipulaci navíjel na váleček. Obsahem je kresba silnic římského impéria. Všechny cesty jsou nakresleny jako zalamované čáry, každé zalomení znamená zastávku na trati a ke každému úseku je připsána jeho délka v římských mílích (1480 metrů). Vzhledem k neobvyklému způsobu schematizování a tvaru je mapa velmi nepřehledná, k orientaci však napomáhá rozčlenění kresby do podélných pásem. Dnes je uložena v Rakouské národní knihovně ve Vídni.
Jednodušší formou podávali cestovní informace tzv. itineráře. Rozeznáváme itineráře kreslené na nichž ke schematicky nakreslené trati byly připsány vzdálenosti mezi městy a zastávkami, a itineráře psané, které byly jen seznamem po sobě následujících stanic a vzdáleností event. směru podle světových stran a obešli se bez jakékoli kresby. Peutingerova mapa je mapovou syntézou kreslených itinerářů. Největší sbírkou psaných římských itinerářů je tzv. Itinerarium Antonini, pocházející přibližně z téže doby (4. stol. n. l. ).¨
Mapových památek jiného druhu se ze starověkého Říma zachovalo jen málo. Monumentální památkou římské kartografie je kapitolský plán Věčného města ze začátku 3. stol. n. l. Vznikl v letech 203 až 208 jako výsledek měření, které nařídil Septimius Severi. Má měřítko 1:189 až 1:413 a byl vyryt do mramorových desek o rozměrech přibližně 2x1 m, celkový rozměr plánu je 18,3x13,3 m( délka x výška). Tento plán byl původně zasazen do vnější zdi jakési budovy na foru Pacis v Římě, zachoval se však jen ve zlomcích. Celkem obsahuje 1049 různě velkých úlomků. Rekonstrukce plánu byla provedena důsledně v půdorysném zobrazení se zachováním strohosti kresby bez jakýchkoli dekorativních prvků a orientací k východu.
Z doby kolem roku 150 n. l. pochází nejstarší dochovaný globus. Má průměr 65 cm a znázorňuje nebeskou sféru, kterou nese na ramenech obr Atlas. Jde o římské ztvárnění řecké mytologie v podobě mramorové sochy, nalezené r. 1575 a nazvané podle antické sbírky římského rodu Farnese jménem Farnéský Atlas (dnes je v Národním muzeu v Neapoli).
