2.2.3. ČÍNA

Nezávisle na vývoji v zemích Blízkého východu a okolí Středomoří byly i v Číně mapy kresleny od pradávna. Zprávy o dávných mapách a plánech zavodňovacích systémů tam sahají až do 20.stol. př. n. l. a ve 12. a 13.stol. př. n. l. byli v Číně pro mapové zobrazování ustanovováni zvláštní úředníci. Mapy byly kresleny na různé materiály – papír, hedvábí, dřevo, kámen. První čínská mapa vznikla v době kolem roku 2100 př. n. l. a byla objevena na vnější straně ding (nádoby na vaření).

K objevům raných čínských map dochází i v poslední době: například mapa hřbitova vytvořená někdy mezi rokem 323 a 15. př. n. l. byla nalezena v hrobě v roce 1977. (OBR)

Číňané se zabývali i astronomií a mapováním hvězdné oblohy, jak se můžeme přesvědčit na Čínské mapě hvězdné oblohy, která pochází z doby vlády dynastie Tchang (618 – 906 př.n. l.). Zobrazuje noční oblohu viditelnou ze severní polokoule a je rozdělena podle fází planety Jupiter do 12 oddílů. (OBR)

Nicméně mapy se staly v Číně běžnou záležitostí až za vlády západní dynastie Chan (206 př. n. l. – 9 n.l.), ačkoliv do 12.st. se jich zachovalo velmi málo. Čínské mapování bylo na vysoké úrovni, o čemž svědčí i kreslení topografických map v měřítku již na počátku našeho tisíciletí.

Největší problémy při hodnocení rozvoje kartografie v Číně způsobuje nedostatek zachovaných pramenů. Mezi čínské mapy, které nenávratně zmizely, patří Yü Küng Ti Yü Thu (mapa území Yugong) vytvořená zakladatelem vědeckého mapování Pei Xion [Pchej Sion] (224 – 271 n.l.) Pei Xion, jmenovaný ministrem práce a právem označován za otce čínské kartografie, představil císaři svou osmnáctilistovou mapu (v měřítku asi 1:5 mil) a ten jí uložil v tajných archívech. Xiu vytvořil šest pravidel pro tvorbu map: zpracování mnohalistové mapy s kladem listů; užití čtvercové sítě; měření stran pravoúhlých trojúhelníků k určení vzdálenosti (princip triangulace). Nicméně není jasné, nakolik byly tyto zásady přesným výčtem jeho názorů a jak ovlivnily tvorbu map. Avšak do 1.stol. n. l. používali Číňané pravděpodobně jak zakreslení vzdáleností v měřítku, tak i klad obdélníkových listů. Čínští kartografové si také dřív než Evropané osvojili užívání námořního magnetického kompasu a rovněž začali mapy tisknout.

V raném středověku se čínská mapování rozšířila mimo hranice čínské říše, ale nejstarší, do kamene vyrytá mapa, sahající od Pamíru až po Koreu, se zachovala až z roku 1137. Čínská mapová tvorba z tohoto období byla nejen početná, ale obsahově a formou zpracování značně rozmanitá.

Cesty a metody, kterými se teorie a techniky mapování šířily, je těžké zachytit a zhodnotit. Čínské vynálezy jako tisk pomocí rytí na dřevěné destičky byly, zdá se, přejímány islámskými obchodníky a posléze přenášeny do Evropy. A tak západní mapování posledního půltisíciletí se všemi svými evropocentrickými názory alespoň částečně vycházelo z čínských kořenů.

Navzdory tomuto vlivu a změnám v čínském mapování nehrála Čína klíčovou roli v historii světové kartografie nepřetržitě. Ačkoliv čínští cestovatelé pronikali do zpočátku do Indie a čínské i japonské lodi mohli teoreticky doplout k břehům Severní Ameriky, měla Čína jen malý zájem o okolní svět.