2.1.2. KARTOGRAFIE PRIMITIVNÍCH N�RODŮ

Je těžké studovat tvorbu map v tradičních afrických, amerických, arktických, australských a tichomořských společnostech. Zachovaných map je velice málo a často jsou poškozené nebo velmi chatrné. Při jejich analýze je nutná spolupráce antropologů, archeologů, historiků umění, geografů a historiků. Mapy přežily v mnoha podobách: například jako skalní malby a rytiny, obrazy sestavené z kamenů, malby na kůře, vyškrábané do ohořelých stromů, jako výzdoba zbraní, kresby na bizoních kůžích, keramických nádobách. Zachování těchto map často záviselo na obyvatelích Západu, kteří se rozhodli je přenést na papír, nebo na domorodcích, kteří byli požádání Evropany, aby jim své mapy nakreslili.

Posuzujeme-li prostorové zkušenosti různých kultur a hodnotu, kterou prostoru přikládaly, je důležité si uvědomit jejich rovnocennost se západní kartografickou kulturou. Užívají jiný jazyk a tomu je třeba porozumět. Mapy v tradičních kulturách nepoužívají abstraktní zobrazení, nevyužívají geometrii a měřený prostor, který se nyní spojuje s mapováním. Pro tradiční západní mapy je charakteristické pojetí geometrie, které se řídí zásadami lineárnosti, centrálnosti, periferie, blízkosti a spojitosti. Domorodé mapy však byly kresleny hlavně zpaměti a nevycházeli z výsledků měření. Zvláště důležitá byla posvátnost; krajina a vesmír se neodlišovaly ani neoddělovaly od duchovní sféry, obojí bylo propojeno. Prostorové představy neexistovaly jenom v mysli, ale dostávaly někdy různé formy jako kresby v písku či řezby.(BLACK J. 2005)

Tichomoří

O navigačním metodách a znalostech Polynésanů a obyvatel Tichomoří proběhla rozsáhlá diskuse. Nedávné pokusy zrekonstruovat námořní cesty Polynésanů naznačily, že navigační chyby, které byly způsobeny nedostatky v postupech ostrovanů, se mohly vzájemně vyrušit. Kromě toho soudíme, že jejich hvězdný kompas, který používali k hrubému odhadu polohy, jim poskytoval dostatečnou pomoc, takže se příliš nemuseli starat o přesné měření vzdáleností. Svojí polohu určovali také pomocí změny chování příboje způsobené ostrovy.

Nejproslulejší jsou navigační mapy, které sloužily obyvatelům Marshallových ostrovů při dalekých námořních plavbách. Mapy sestávají z tenkých hůlek nebo proužků středního žebra palmových listů, v určitých místech jsou rozloženy malé mušle nebo kamínky a vše je svázáno palmovými nitěmi. Rovné hůlky znamenají zřejmě směr vln, ohnuté nejvýhodnější kurs pro plavbu. Mušle představují přibližnou polohu jednotlivých ostrovů. Hůlkové mapy jsou trojího druhu:

1. Matang – určeny k výuce náčelnických synů, obeznámení s užíváním hůlkových map
2. Rebelip – znázor�ují větší ostrovní skupiny
3. Médo – obsahují většinou menší části skupin Marshallových ostrovů, obvykle 4 popř. více, ale méně než rebelip.

Obr.2.7: Ukázka tradiční hůlkové mapy

Další ukázky hůlkových map lze nalézt např. zde

Austrálie a Nový Zéland

Mapy Austrálců zobrazovaly příběhy jejich předků a tradiční vztahy s prostředím, ačkoliv jejich symboliku je často velmi těžké odhalit. Domorodci používali mnoho různých prostředků včetně kreseb a maleb na kůru, maleb a rytin na skalách. Ozdoby na zbraních a náčiní měly pravděpodobně totemické nebo prostorové náměty, ale vztah mezi těmito náměty a místní náboženskou geografií je často nejasný. Protože neexistovala jednotná domorodá kultura, opíraly se jednotlivé nákresy o místní významy. Skalní kresby a rytiny se často identifikovaly s mytickými postavami. Domorodé obrazy zachycovaly zemi z výšky, nepřinášely pohled na krajinu z jednoho místa; tím se podobají moderním mapám. Kultura, která je vytvořila a používala, prostor intenzivně vnímala.

Na Novém Zélandu ztěles�ovaly prostorové představy Maorů abstraktní mytologické a náboženské pojmy, silná vypravěčská tradice vycházela z porozumění zeměpisu a krajině. Mnohým maorským jménům porozumíme, propojíme-li si je s dalšími místy či jmény. Taková spojení připomínala různé události jako například cesty a souvisela se světem ústní slovesnosti.

Obr.2.8: Skalní rytiny, Panaramitee Station, jižní Austrálie

Amerika

V Andách vyvinuly předincké společnosti svůj vlastní smysl pro znázornění prostorových znalostí. Značky a obrázky seskupené do geometrického obrazce z paralelních pruhů nebo mřížek odrážely, jak se zdá, zeměpisné skutečnosti.

Obr.2.9: Tello Obelisk, chrámový komplex Chavín de Huantár, Peru (600-500 př. n. l.)

Ve střední Americe zobrazovaly rané formy map cesty a historická vyprávění. Aztékové používali mapy pro vyznačení cesty a k vizuální organizaci prostoru. Mapy vedly cestovatele, zachycovaly majetek a byly důležité pro zachycení historie. Aztékové a jiné středoamerické národy podrobně sledovali planety a jejich konstelace – zvláště je zajímaly pohyby Venuše – a to je také vedlo k prvním pokusům o vytváření nebeských map. Aztécké mapy pak používali při vytváření svých vlastních Španělé.

V Severní Americe se mapy používaly na celém kontinentu od prvního setkání s Evropany, ačkoliv domorodé jazyky neznaly výraz odpovídající slovu mapa. K prvnímu datovanému nálezu domorodé mapy došlo až v roce 1540. Francisco Vasques de Coronado, guvernér hraniční provincie Nová Galicie, našel kůži s nákresem od kmene Zani, kterou považoval za mapu sedmi měst Ciboly. Nejranější důkaz se objevil o dva měsíce později. Příslušník kmene Jumů vytvořil pro Španěla Hernanda de Alarcón mapu dolního toku řeky Colorado. �eky hrály na mapách národů Severní Ameriky velmi důležitou roli, jak to dokládají např. mapy kmene Černonožců, sesbírané v letech 1800-1802 Peterem Fidlerem, průzkumníkem Společnosti Hudsonova zálivu. A proto mapa Ac ko mok ki z roku 1801 zachycující západní polovinu kontinentu zobrazuje povodí řek Missouri a Saskatchewan, Skalnaté hory a dvě řeky západně od nich, ale obsahuje také seznam kmenů a počty jejich stanů. Jiný náčelník Černonožců Ki oo cus neboli Malý medvěd zobrazil trasy cest přes prérii včetně míst k přespání označených kroužky, z čehož byla patrná vzdálenost, kterou je nutno za den urazit. Mapa obsahovala také informace o tom, kdy cesta vede lesem a kdy otevřenou travnatou krajinou.(Black, J. 2005)

Obr.2.10: Mapa Ac ko mok ki z roku 1801

Afrika

V saharské části Afriky se vyvinul typ modelování krajiny velice podobný našim plastickým mapám. Písek představoval veliké pusté plochy Sahary a jednoduchými rýhami se v něm vyznačovaly vlnité duny, skalnaté plošiny byly vyznačeny plochými kaménky. V kreslení těchto map vynikali především kočovné národy Tuaregů a jejich sousedů Fulbů, obývajících západní a střední Súdán.

Obr.2.11: Žena z kmene Tuaregů kreslí mapu Ouzzeine Valley (1968, Mali)

Ve střední a jižní Africe se zachovaly skalní kresby pravěkých lovců zachycující hlavně lov a zvířata. Na kamenech pak můžeme nalézt rytiny znázor�ující patrně sídla a hlavní cesty mezi nimi. Tyto obrazce mají jednoduchý lineární charakter doplněný kruhovitými útvary.

Obr.2.12: SkalnĂ­ rytina KwaZulu-Natal, jiĹľnĂ­ Afrika

Arktická oblast

V této oblasti dodnes žijí národy s charakteristickou kulturou, které můžeme souhrnně nazvat Eskymáky. V 19. století západní cestovatelé zjistili neobyčejné nadání těchto kultur pro orientaci a kresbu map. Mezi tradiční materiály, na které se zhotovovaly jednoduché zákresy území, patřily především kůže, paroží, kousky dřeva. Eskymáci udivovali svojí schopností kreslit zpaměti podrobné plány a mapy pobřeží, které se jen málo lišily od skutečnosti. Podobně jako u indiánských kultur severní Ameriky, s nimiž mají nepochybně společný původ, jejich lovecký způsob života rozvinul orientační schopnosti na velmi vysoké úrovni. Některé jejich výtvory ovšem nezachycují pouze krajinu, ale mísí se v nich historie, významné události a místa z dějin těchto domorodých národů. Nemají žádné jasné měřítko a představují pouze hrubé kresby zachycující postavy a cesty. Trvalo ovšem dlouhou řadu let, než byly tyto domorodé mapy, podobně jako řada dalších z celého světa, plně doceněny a pochopeny.

Obr.2.13: Mapa eskymáckého kmene Čukčů na tulení kůži