2.2. STAROVĚKÁ KARTOGRAFIE
Starověké národy dychtily porozumět samy sobě i zemím, které je obklopovaly – bohužel se z té doby zachovalo pouze málo dokladů a je obtížné je analyzovat. Větší ochota hledat prostorové zobrazení znamenala značný pokrok, ale ani to nijak významně nezmírňuje dopad zmíněných dvou omezení. Velkou ztrátu znamenalo zničení pozůstatků po britských Druidech nebo předkřesťanské kultuře v Irsku, které mohly vnést světlo do našich představ o zobrazování.
Před třiceti lety by se většina pojednání o starověké kartografii soustředila výhradně na Evropu počínaje geografickými znalostmi starověkých Řeků, dále by popsala římskou kartografii a nakonec by patrně skončila u Byzancie.
Dnes se snažíme věnovat patřičnou pozornost i jiným tradicím mapování, které již nejsou považovány za méně významné než evropská kartografie. Definice map a mapování se značně rozšířila. Mentálním mapám a mapám zachyceným orální histografií přisuzujeme stejnou platnost jako jejich rukopisným či tištěným protějškům. I když se zaměříme pouze na tištěné mapy, existují ještě další kultury, které musíme vzít v úvahu.
Postup, jakým poznání ovlivňovalo tvorbu map, není zcela jasný. Zatím víme pouze málo o nejranějších výzkumných cestách, i o tom, nakolik se rozšířily znalosti o námořní dopravě. U některých kultur se potýkáme s nedostatkem svědectví, což platí především o Féničanech. Ačkoliv prosluli jako výborní mořeplavci - dopluli až do vod Atlantského oceánu ke břehům Británie, na jih se plavili podél pobřeží Afriky a řecký historik Hérodotos tvrdí, že Afriku dokonce obepluli – neexistují žádné doklady o tom, že by Féničané mapy používali.
Postupný přechod z prvobytně pospolné společnosti založené převážně na lovu a sběru směrem k zemědělským společnostem nastolil potřebu mapování jako nástroje pro vyměřování pozemků,( v pozdější době vybírání daní ), budování sídel, budov, závlahových systémů, monumentálních staveb. Vznikly základy zeměměřictví, které je spjato s kartografií a zákresem do plánů a map. Došlo i k rozvoji dalších přírodních věd, především astronomie, matematiky a později geografie. To vše vedlo k tomu, že se mapování stalo běžnou součástí života ve vyspělých starověkých civilizacích a nástrojem správy státní moci.
Za hlavní centra těchto civilizací můžeme považovat oblast Starověkého východu (oblast mezi řekami Eufrat a Tigris – Mezopotámie, Sumer, Babylónie , Asýrie), Egyptu, Číny, Indie, Střední Ameriky, jihoamerických And, v pozdější době oblast Řecka a Říma.
