Následující kapitola : POUTNICK MAPY NA ZATKU NOVOVKU
3.1. PRVNÍ ZMÍNKY O NAŠICH ZEMÍ NA MAPÁCH
Naše země na Ptolemaiově díle.
Až do pozdního středověku ležely naše země daleko od velkých politických, hospodářských a kulturních center. Není proto divu, že o končinách při horním Labi a našem Podunají bylo jen málo spolehlivých zmínek pro mapy, jež byly sestavované v Athénách, Alexandrii, Římě a Cařihradě a později v dalších střediscích islámského a křesťanského středomoří.
Vrcholnými díly řecké kartografie je Eratosthénovo určení velikosti Země a práce Marina z Tyru a Klaudia Ptolemaia - z geografických se zachoval jen spis Ptolemaiův (viz 2.2.6.1. Klaudios Ptolemaios). Všimněme si tohoto díla Geografiké Hyfegesis z hlediska našich zemí.
Žádné z míst připadajících podle ptolemaiovských souřadnic do našich končin se nedá bezpečně určit a ztotožnit s určitým místem u nás. V nejstarším dochovaném rukopisu je podle ptolemaiovských zeměpisných souřadnic vyznačeno Sudetské pohoří – Sudéta Oré – znamenající snad Smrčiny, Krušné hory, Lužické hory a možná ještě Jizerské hory. Krkonoše a další horstva, především Jeseníky a ještě dále Oderské vrchy a možná i část západních Beskyd lze ztotožnit s Askiburgijským pohořím – Askiburgion oros – jež však nenavazuje na předcházející, ale je posunuto daleko k severu. Toto přerušení severního ohraničení českomoravskoslezského prostoru bylo způsobeno asi tím, že starověký kartograf tu sloučil dvojí zprávy o cestách a vzdálenostech mezi Podunajím a Severním a Baltským moře – západnější cesty se dostávaly do hor dříve než východnější, protože vycházely od Dunaje – a proto jsou Ptolemaiovy Sudety jižněji než Askiburgion. Na jih od svých Sudet položil starověký autor ještě pohoří Gabreta Silva a Luna Silva, jež je možné ztotožnit se Šumavou a horami od ní na východ. České země zle položit jednak na jich od Ptolemaiových Sudet, jednak na jih od Askiburgie.
Položíme-li takto Čechy mezi Sudety a Gabretu, pak je na ptolemaiovských mapách vznik Labe jenom naznačen. Přiřadíme-li však ve shodě s jinými vykladači Ptolemaia název Sudety pohořím táhnoucím se bezprostředně nad Dunajem, Šumavě a jižní části Českomoravské vysočiny, můžeme vidět v zakresleném Labi Vltavu a v Gabretě jen nejjižnější část Šumavy nebo Novohradské hory. Ptolemaiovo pohoří Mélibokon oros, které podle jiných značí Harz, lze pak vyložit jako Durynský les a Krušné hory.
Pro Moravu poskytuje Ptolemaiova Gografie více zpráv než pro Čechy, neboť tudy šla důležitá Jantarová cesta sledující tok Moravy od Karnunta na Dunaji a spojená údolím Vláry se souběžnou cestou, jež směřovala od Kelemantie u Komárna k severu údolím Nitry. Ptolemaiův Orkynský les si můžeme představit nejspíše v Chřibech, v Ždánickém lese nebo na Vláře, kdežto les Luna na jihu Malých Karpat a východní ohraničení celého tohoto prostoru Sarmatskými horami – Sarmatika oré – v horách středního Slovenska.
Naše země v islámské kartografii.
V době, kdy se křesťanská kartografie omezovala ne ilustrování teologických textů, nesl arabsky mluvící svět dále kartografickou tradici starověku. Nejvýznamnějším dílem arabské kartografie byla ve třetím období, normansko-arabském, mapa urozeného a zcestovalého učenco al-Idrisího (1099-1162 nebo 1166), který žil ve vyhnanství na sicilském dvoře normanského vévody Rogera II. Na výslovné přání Rogerovo bylo z mapy, která je jejich společným dílem, vymýceno vše, co z Ptolemaiovy Geografie nemohlo být současníky potvrzeno. V mapě z roku 1154 byla zapsána země Česká (bilād buāmia) a zakresleno několik dalších měst – snad Brno – Sabuna, Nitra – Neitram.
Naše země v rané době středověké křesťanské kartografie.
Ke zmínkám o našich zemích bylo i v křesťanském světě místo jen na největších kruhových mapách, jakými byly veliké kostelní obrazy v Herefordu a Ebstorfu. Kolem r. 1280 zhotovil velkou mapu světa o průměru 1 1/3 m probošt herefordské katedrály Richard řečený Haldinghamský. V našich končinách se na ní připomíná jenom Praha nápisem Braga metropolis Boemariorum u obrázku hradu. Malíři herefordské mapy byla předlohou starší mapa Jindřicha z Mohuče z r. 1110. Mnohem více bylo na mapě benediktinského kláštera v Ebstorfu na Lüneburských ladách u Hannoveru z r. 1234, resp. 1214, zničené za 2. světové války v r. 1943 (více viz 2.3.1.1. Mappaemundi)
Kruhové mapy světa O-T znal kronikář Kosmas (asi 1045-1125) a podle nich píše, že Asie zabírá v rozděleném kruhu polovinu světa a druhou Evropa a Afrika. Když na počátku 12.stol. psal tento světa znalý děkan pražské kapituly svou Chronica Boemorum (Kronika Čechů), načrtl polohu a tvar Čech asi podle nějaké větší a vystižnější mapy, protože vylíčil Čechy jako ”kolem dokola horami obejmuté, které se podivným způsobem táhnou okolo celé země, takže na pohled jakoby jedna souvislá hora celou zemi obcházela a ohražovala“, což není vystižené ani herefordské ani na ebstorfské mapě.
Naše země ve vrcholné době středověké křesťanské kartografie.
Nejstarší známá česká mapa světa je obsažena v kronice mistra Vavřince z Březové (1370-1437) z počátku 15.století. V mapě nejsou vykresleny obrysy zemí, ale ve schématu T jsou vepsána česká jména zemí, v levé dolní čtvrtině mezi zeměmi Evropy je v rukopisu také název Morawa a Czechy, avšak bez jakéhokoliv zeměpisného uspořádání.
Ze 14. a 15. století se zachovalo množství námořních map na pergamenu – portolánů. Pokud na nich bylo zakresleno vnitrozemí, pak bylo zakresleno i Labe, které vytékalo z České kotliny, která je na nich orámována výrazným kruhovým, jen pro Labe otevřeným prstencem hor tak, jak to vylíčil Kosmas. Tak je tomu např. už i na janovském portolánu Giovanniho da Carignano (1306), na portolánu Angela Dalorto (1325), na jednom z nejstarších zachovaných katalánských porotolánů podepsaném Dulcertem r. 1339, i v proslulém katalánském atlase z r. 1375. Labe - flumen Albis – obtéká po vnitřní straně pohraniční hory montes Boemorum, z nichž k severu stéká Odra a Visla – flumen Vandalorum, z českých měst je opět uvedena pouze Praha, zato v podunajské části je míst více – Bratisla, Liptov aj. a na samotném Dunaji je zakreslen ostrov „řečený Velký“. Tento podivný obraz Čech s horním Labem svinutým dovnitř a názvem Praga najdeme později i na kruhových mapách světa, jejichž autoři přihlíželi k portolánům.
Naše země v pozdní době středověké křesťanské kartografie.
Již v první polovině 15.stol. měli středoevropští kosmografové celkem správné představy o zeměpisné poloze a hlavních rysech našich zemí. Zeměpisné souřadnice, podle nichž se vynášely do nějaké sítě poledníků a rovnoběžek, byly uváděné v seznamech. Autor jedněch takových tabulek, jakýsi Reinhard Pražský, opustil po vydání kutnohorského dekretu (Václavem IV. 18.1. 1409) Prahu a za svého pobytu v Bavorsku a Rakousku podal podrobné informace o Čechách tamním benediktinským klášterům. Podle nich pak byly sestrojovány mapy nebo alespoň opěrné body pro kresbu obsahu map.
Na jednom z tzv. trevírsko-koblenckých fragmentů střední a východní Evropy najdeme i některá místa v Čechách a na Moravě, o která byl tehdy zájem jako Praha, Cheb, Litoměřice, Kutná Hora, Brno, Opava ve Slezsku, ale Olomouc tu byla škrtnuta, i když v seznamech míst tehdy byla. V mnichovské státní knihovně byly nalezeny soupisy míst, podle nichž mohly být sestrojovány kruhové kosmografie. Jedna z nich uvádí pro každé město dvě souřadnice, ale nikoliv zeměpisné, nýbrž vzdálenosti a směr od Salzburgu nebo Reichenhallu.
Ze všech tenkrát tzv. „moderních map“, které vyvolala renesance Ptolemaiovy Geografiké Hyfegesis, budila pozornost mapa střední Evropy Tabula Germania od kardinála Mikuláše Kusy – Nicolaus Cusa (1401-1464). Na myšlenku sestavit tuto moderní mapu přišel kardinál M. Kusa snad již na florentském koncilu r. 1439. Později získal Kusa na norimberské burze knihy a přístroje pocházející z Čech a různé cenné rukopisy, mezi nimiž byla asi také mapa, dnes známá jako trevírsko-koblencké fragmenty. Kusa měl i četné kontakty mezi kosmografy a při častých církevních a diplomatických shromáždění mohl od lidí stejně zaujatých získávat informace o nejrůznějších zemích. Jeho mapa byla v konceptech dokončena v Eichstädtu r. 1451, ale teprve později se dostala k Dominu Nicolaovi Germanovi, který r. 1466 přepracoval 27 ptolemaiovských map do nové lichoběžníkové sítě (nazvané jeho zkráceným jménem Donis). Kardinálův rukopis se nezachoval, ale dvě kopie, které z něho byly přímo nebo nepřímo odvozeny, dovolují poznat základní rysy Kusovy koncepce. Jednu z nich nalezneme v rukopisech Henrika Martella Germana (2. pol. 15. stol.), který se na rozdíl od Donise ještě přidržel staré verze Ptolemaia s obdélníkovou sítí rovnoběžek a poledníků (typ A). Druhou je tzv. eichstädtská mapa kardinála Kusy z r. 1491 vytištěná z mědirytiny a vydaná augšpurským mědirytcem Hansem Burgkmairem (typ B). Obsahuje sotva stovku jednoznačně stanovitelných míst. Roku 1531 k ní napsal Šebestián Münster vysvětlující text, kde je vyložen i význam některých měst v mapě nepopsaných.
Předcházející kapitola : DJINY KARTOGRAFIE NAICH ZEM
Následující kapitola : POUTNICK MAPY NA ZATKU NOVOVKU
