Následující kapitola : PRCE SE STARMI MAPAMI, KARTOGRAFICK INFORMAN FONDY
3.7. SOUKROMÁ KARTOGRAFIE V NAŠICH ZEMÍCH OD POČ. 19.STOL.
Oživení české a moravské soukromé kartografie.
Se založením Královské české společnosti nauk v r. 1769 ožily vlastivědné práce i v astronomicko-geodetickém, topografickém a kartografickém sněmu. Müllerova mapa byla v té době jediným podkladem úředního mapování, ale také – ač měla být držena v tajnosti – předlohou pro české soukromě vydávané mapy.
Česká kartografická produkce.
Müllerova mapa byla současně přísněji kritizována co do přesnosti, protože byly známy souřadnice i nadmořské výšky mnoha našich měst. Tato zjištění pocházela hlavně od tepelského premonstráta, ředitele pražské hvězdárny Martina Aloise Davida, který sám vydal malou mapu Čech jako přílohu k Dlabačovu Krátkému popisu Království českého v r. 1818.
Jeho současníkem byl žitenický farář a litoměřický kanovník František Jakub Jindřich Kreibich (1759-1833). Své mapy opřel jednak o Davidova měření, jednak o svoje vlastní terénní práce, při nichž určoval směry na měřickém stole a kreslil itineráře při cestách po Čechách. Kreibich si dovedl zjednat přístup i k elaborátům josefského mapování, jejichž zmenšeniny použil při svých "Mapách všech českých krajů" v měř. 1:246 500. Tyto potom byly na dlouhou dobu nejlepšími a velmi užívanými cestovními mapami. V rozích těchto krajských map jsou uvedeny polohové a výškové souřadnice různých míst v Čechách. Při znázornění terénu opustil Kreibich kopečkový způsob a dal rýt terén šrafovaný.
Vedle Kreibichových krajských map podle nového správního členění byly v té době pořizovány také mapy podle staršího krajského rozdělení z doby Müllerovy, tj. před polovinou 18. století. Nejhodnotnější však byl uvedené Kreibichovy.
Všechny tyto mapy nevynikaly ani po stránce grafické, výzdoba map se omezuje, bohaté rohové kartuše a parerga mizí, titulní viněty jsou ryty jednoduše, ruční iluminování barvami se opouští, ale čas barevné reprodukce v kartografii ještě nenastal.
Počátky prvních českých atlasů od Václava Merklase.
Tuto prostou úpravu mají i soudobé české atlasy, které přinesla doba probouzejícího se českého národního sebevědomí. Rytí českých map pro atlas, který měl být vydán Českou Maticí jako doplněk k překladu Balbiho zeměpisu, se ujal samouk Václav Merklas (1809-1866). S první mapou, kterou pro atlas vyryl František Pluth, rytec několika Kreibichových map, nebyla Matice spokojena a proto Josef Kajetán Tyl uvítal „mladého diletanta“ Merklase, jenž právě vystudoval práva. Merklasovou zálibou bylo kreslení a rytectví.
Vydávání Českého zeměpisného atlasu, započaté r. 1835, vázlo od samého počátku a r. 1849 bylo zastaveno. Mezitím začal Merklas vlastním nákladem vydávat „Malý zeměpisný atlas“, který r. 1843 měl dva svazečky a který nakonec r. 1853 měl 28 map. Tento první český kapesní zeměpisný atlas se pro svou láci hojně rozšířil (jeho 2.vydání 1853). Třetím Merklasovým atlasem byl český historický „Atlas starého světa“ (1850). Měl vyjít i „Atlas k přírodnímu zeměpisu“ podle vzoru Berghausova doplňku k malému Stielerovu atlasu, ale uvázl při prvních třech mapách. Nakonec vydala Matice i pátý Merklasův atlas, byť menšího formátu, než původně zamýšlela – jako „Příruční atlas všech částí světa“ v r. 1846.
Další Merklasovy mapy.
Merklas ryl i jiné mapy – mezi nimi např. „Slovanský zeměvid“ Pavla J. Šafaříka z r. 1842 - a první u nás zavedl výrobu českých glóbů. Začal r. 1848 s miniaturním glóbem o průměru 2,5“, následujícího roku přenechal výrobu Janu Felklovi. Ten založil vlastní závod v Roztokách u Prahy a globy vyráběl dalších 100 let.
Moravská kartografická produkce.
Ani Moravany neuspokojovala Müllerova mapa po 100 letech od jejího vydání. Přestože byla mnohokrát kopírována a po dlouhou dobu platila za jednu z nejlepších, celé krajiny na ní byly vyšinuté ze správné polohy a chybně orientované. Opravená mapa olomoucké diecéze kanovníkem Joannem Wenceslavem Xaverem de Freyenpelsem (* 1705 Brno zemřel 1776 naposledy biskup v Mantově) v r. 1762 byla sice podstatně lepší, ale stále ještě vycházely kopie původní stavovské mapy. Tyto kopie si nevšímaly ani Liesganigova (1719-1799 řádový kněz a matematik) stupňového měření ( první trigonometrický bod tehdejší rakouské monarchie byl zaměřen v Soběšicích u Brna r. 1759), ani Davidových astronomických zjištění, ani topografických prací a lexikonů.
Původní mapou Moravy, která vyšla v r. 1810 tiskem, je mapa od Christophera Passyho (1763-1837) s titulem „Maehren und oesterreichisch Schlesien“. Mapa byla vytištěna na 4 listech o rozm. 54x38 cm v měř. 1:275 000. Rytina od Josefa Lista , vydaná brněnským knihkupcem Leopoldem Františkem Hallerem byla velmi kvalitní – mapa zpracovaná na základě statistických údajů, které Passy nashromáždil pro své přednášky, je velmi zdařilým dílem.
Požadavku, aby i mapa Moravy byla opřena o pevné trigonometrické body, vyhověla teprve mapa Josefa Bayera (1772 Uničov- 1848 správce pozemkových knih v Uherském Hradišti). V r. 1817 byl vydán první list Bayerovy mapy s názvem „Karte des Maehr. – Schles. Gouvernements nach den neuesten astronomischen Beobachtungen und Geometrischen Vermessungen verzeichnet von Joseph Bayer“. Mapa je vytištěna na 4 listech o rozm. 79x56cm v měřítku 1:190 000. Terén je zde vyjádřen čárkováním (přechod ke šrafování – jako pohled z ptačí perspektivy). Mapa si všímá také hospodářských, náboženských a hlavně národnostních poměrů a v době svého vzniku byla pokládána za nejlepší dílo pro Moravu. Rytinu vyhotovil vídeňský rytec F. Reisser, tištěna byla rovněž ve Vídni, vše bylo pořízeno na náklad autora. Hlavní cenu spatřujeme v tom, že poprvé zakresluje národnostní hranice a rozšíření jednotlivých nářečí na Moravě. Vyšla i r. 1818, 1839 a 1843.
Jakmile bylo pro Moravu hotovo katastrální mapování, použil moravský kartograf Konrad Schenk jeho operátů a k šestisvazkové topografii Moravy od Řehoře Tomáše Wolného ( ta vyšla v letech 1835-46) sestavil nové krajské mapy. Ty vycházely v letech 1841 – 1845 u brněnského knihkupce C. Winikera. Jednotlivé kraje jsou jako ostrovní mapy v měř. 1:194 400, tištěny ve Vídni. Nemají sice etnografický obsah, neznamenávají výškové údaje, ale byly velmi hledané proto, že obsahují silnice a hranice panství a statků.
V této době již začal vídeňský zeměpisný ústav vydávat speciální (1:144 000) a generální (1:288 000) mapy Moravy. Soukromá moravská kartografie ale i tak měla co dělat. Brněnští knihkupci Bussák a Irrgang vydali v r. 1850 pro potřeby vyvolané novým správním uspořádáním země přehlednou mapu 1:480 000 s názvem „Karte der Krönlander Mähren und Schlesien nach...“, doplněnou tabulkovými přehledy politického a správního rozdělení. Zmíněná mapa byla v témže roce a měřítku provedena i v českém znění pod názvem „Korunní země Morava a Slezsko podle nejnovějších vědeckých a úředních pramenů navržené s pomocí národní Jednotky Sv. Cyrila a Methůděje wydané w Brně u Bussáka a Irrganga kníkhupců 1850“. Je to první zcela česká mapa. V roce 1863 vyšla v opakovaném vydání s upraveným přehledem i obrazem nového správního uspořádání.
Šemberova mapa.
Mnohem významnější mapou, která rovněž vychází v tomto roce 1863 je mapa Moravy s titulem „Mapa země Moravské s částmi pohraničními Slezska, Čech, Rakouska a Uher.“ Sestavil a vydal ji Alois Vojtěch Šembera (1807 Vysoké Mýto – 1882 Wien, historik, filosof a národní buditel). Byla vydána v měřítku 1:288 000 na 4 listech 49x39,5 cm. První otisk z r. 1850 nebyl zcela úplný, a tak po podstatném doplnění a opravách vyšla pro veřejnost r. 1863, dále 1868 a 1881. Byla velmi podrobná, vyznačovala 9 skupin sídel podle počtu obyvatel k r. 1857, dále vedle běžné situace též minerální prameny, doly, hutě, pusté osady, prehistorická naleziště, hradiště, též politické a soudní rozdělení podle stavu k r. 1860. Šembera odstraňoval i zkomoleniny slovanského názvosloví. Pro výškopis již měl Kořistkova hypsometrická měření i údaje Generálního štábu. V mapě bylo též vyznačeno církevní členění, hranické českého a slovenského jazyka, rozhraní české, německé a polské řeči, dále též československých „různořečí“ (nářečí). Vydání z r. 1868 zaznamenává již správní rozdělení Moravy a Slezska z téhož roku, rovněž i nové železniční tratě a silnice. Vydání z r. 1881 bylo znovu reprodukováno v r. 1938, kde se studií B. Horáka tvořilo přílohou Horákova Historického místopisu země Moravskoslezské.
Práce Karla Kořistky.
Do doby mezi II. a III. vojenským mapováním spadají kartografické práce Karla Františka Emanuela Kořistky (1825 Březová u Svitav – 1906 Praha). Pocházel se starého fojtského rodu. Studovat v Jihlavě, Brně, Vídni a nakonec Banské Štiavnici, kde byl na krátkou dobu nástupcem slavného fyzika Christiana Dopllera. V neklidném roce 1849 přešel Kořistka na nově založenou techniku v Brně jako profesor praktické geometrie, situačního kreslení a encyklopedie lesnictví. Od r. 1850 se v Brně účastnil prací staré brněnské Hospodářské společnosti a nově založeného geologického spolku. Spolupráce s vídeňským geologickým ústavem přivedla Kořistku k trigonometrickým a barometrickým měřením výšek a k hledání dostatečně přesných a ekonomických metod a přístrojů pro výškoměrné práce. Kořistka přešel na systematické měření výšek, podle nichž by se dali sestrojit výškopisné mapy.
Jeho první vrstevnicovou a výškově vybarvenou mapou je mapa brněnského okolí „Versuch einer hypsometrischen oder Höhenkarte der Umgebungen der Brün“, která byla přílohou Říšského geologického ústavu z r. 1855. Je v měřítku 1:440 000, reliéf je vyjádřen kótami, stínováním, vrstevnicemi po 20 sázích a mezivrstevnicové plochy jsou vybarveny ztemňující se hnědou barvou. Je to Kořistkův nejzdařilejší pokus o vyjádření výškových poměrů metodou barevných vrstev.
Roku 1851 přešel Kořistka z brněnské techniky na pražskou, kde působil dalších 42 let. Na Moravě vyvrcholily jeho výškopisné práce mapou „Höhen-Schichten-Karten von Mähren und Oeserr. Schlesien nach den...von Prof. Carl Kořistka, Wien und Olmütz 1863, Ed. Hölzl.“, která vyšla také česky poprvé 1875. Měřítko 1:432 000 a rozměr 71x60cm. Situace odpovídala tehdejším vojenským mapám, výškopis byl veden kótami, vrstevnicemi a kontrastujícími barevnými vrstvami po 100, 200, 300, 500 a 1000 stopách (žlutá, hnědá, zelená, červená a modrá). Byl to fyzickogeografický protějšek k Šemberově mapě Moravy, zaměřené hlavně na topografii, národopis a historii.
V Čechách však Kořistka pracoval podrobněji – vytvořil plán Prahy 1: 14 000 a výškopisnou mapu pražského okolí 1:144 000 v r. 1858, dále v letech 1869-1903 tři mapy 1:200 000. Původní elán výškoměrných prací se zpomalil, když si Rakousko-Uhersko opatřilo III. vojenské mapováním podrobné vrstevnicové mapy. Kořistkova série hypsometrických map zůstala proto nedokončena a teprve po jeho smrti byla z jeho pozůstalosti vydána ještě 4.sekce (tím byly zpracovány severní, východní a střední Čechy).
Kořistka je uznávaným klasikem hypsometrických a orografických směrů v kartografii a geografii.
Naše domácí kartografie doplňovala v té době veřejnou potřebu map hlavně v těch směrech, kde úřední mapa českým čtenářům nevyhovovala po stránce názvosloví nebo koncepce. Na sklonku 19. století to byly kancelářské a turistické mapy z pražského nakladatelství Františka Kytky (1845-1898), na počátku 20. století počeštěné a výškopisně vybarvené mapy Josefa Bělohlava (1882-1935), českého geografa a kartografa.
Merklasovy atlasy si sice samy našly cestu do škol, ale když měly být zavedeny úředně, ztroskotal tento záměr, podporovaný i vídeňským ministerstvem vyučování, na nezájmu Matice a pražských nakladatelů.
Nejrozšířenějším atlasem od 60.let 19. století byl Kozzenův atlas. V roce 1862 vyšlo v Olomouci 1. vydání slavného Kozzenova školního atlasu. Od 2. vydání pak vycházel prakticky každoročně v novém vydání ve Vídni (např. v r. 1961 vyšlo jeho 97. vydání). Blasius Kozenn (1824 Ponikly ve Slovinsku – 1871) byl kněz, geograf a kartograf, působil v Olomouci a ve Vídni. Českou verzi Kozenova atlasu provedl nejdříve Josef Jireček a později Jindřich Metelka.
Jindřich Metelka
Jindřich Metelka (1854-1921) byl český zeměpisec, kartograf, školský a národnostně politický pracovník. Těžiště jeho kartografické činnosti spočívalo v redakci zeměpisného atlasu (od r. 1900 až do smrti), který podle smlouvy s lipskou firmou Debes vydával pražský nakladatel Jan Otto. Metelka se při zpracování atlasu neomezoval pouze na překlad Debesových mapových listů, ale ověřoval pečlivým studiem pramenů jejich obsah i názvosloví. Tehdejší těsné spojení zeměpisu s dějepisem působilo i na Metelku, takže se zabýval také historicko-geografickými otázkami, kritikou a vydáváním starých map. Byla to především jeho studie „O Komenského mapě Moravy“(1892) a dále o mapě střední Evropy od kardinála Kusy. Začal též psát dějiny kartografie k Ottovu zeměpisnému atlasu. Metelka se stal taky mimořádným členem obou našich akademií. Pro geografii vykonal velmi mnoho, že však nebyl uznán na Karlově univerzitě, nepoškodilo ani tak jeho osobu, jako spíše tehdejší univerzitní kartografii.
Předcházející kapitola : III. VOJENSK MAPOVN
Následující kapitola : PRCE SE STARMI MAPAMI, KARTOGRAFICK INFORMAN FONDY
