3.6.1. NEJSTARŠÍ SOUPISY PŮDY

V nejstarších dobách již za Přemyslovců se da� vybírala z lánů, které měly v různých dobách různou výměru, určovanou většinou jen odhadem. Odhad výměry pozemku, odhad hodnoty celého hospodářství, podle výnosnosti, stanovení berní jednotky jako základu daně podle odhadu, rozvržení daně, počet stížností podle toho, jak byl rozvrh spravedlivě vystižen – a nové určování správnějšího základu bylo jakoby začarovaným kruhem, kterým musel projít další vývoj, než se dospělo k objektivnímu zjišťování da�ového základu, který vycházel z výměr daných přesnou a soustavně udržovanou mapou.

Už v roce 1517 povolil český sněm králi Ludvíkovi na zaplacení dluhů da� podle odhadu statků panských i poddanských zhodnocených definicí „zač by spravedlivě stál ten statek“. Možnost širokého výkladu definice umožnila nerovnoměrné rozvržení daní a hned nato následovaly stížnosti. Sněm, do jehož pravomoci patřilo podle starých privilegií stvrzování daně z půdy, se musel znovu usnést na pozemkové majetkové dani „ kteráž by slušně v sobě rovnost nesla“. Král k tomu ustanovil krajské odhadce, kteří se veřejně na krajském sněmu každého vlastníka „ zač má všeho statku a zač jeho statek tou dobou stojí“. Přesto, že dotazovaní měli přiznávat „ na svědomí a duši“ a přítomní krajané potvrdit jejich výpověď, byla tato technika primitivní a nemohla přinést spravedlivé výsledky. Když se k tomu ještě po roce 1526 rozdělila celková da� rovným dílem na tři stavy – panský, rytířský a městský – vyvolala nespravedlnost stížnosti městského stavu.

Zde se ještě musíme vrátit do vzdálenější minulosti. V Hájkově kronice české (původní vydání 1541 na listě 247-249) uvádí autor Václav Hájek z Libočan podrobnou zprávu o úpravě měr a vah, kterou provedl Přemysl Otakar II. roku 1268. V této zprávě je také věta, že tento panovník ustanovil, „aby byli zvláštní ouředníci, kteří by měřili a aby měli přísahu na to obzvláštní vydanou.“ Zde nám tedy poprvé vystupují zeměměřiči jako instituce utvořená z jedinců, kteří byli specializovaní ve svém oboru a zavázaní přísahou ke správnosti úkonů a poctivosti. Přesto, že Hájkova kronika nemá valnou dokumentární hodnotu a má v obsahu řadu výmyslů, nelze jí upřít zachování i mnoha hodnotných materiálů. Ustanovení zemských měřičů nejspíš souvisí se zřízením DESK ZEMSKÝCH, které byly založeny rovněž za vlády Přemysla Otakara II. V těchto zemských deskách se zapisovaly zejména trhové smlouvy (prodeje a koupě), převody, rozdíly (rozdělení statků), spolky (spojení statků), odhádání čili taxy (odhady) apod. Z první bezmála 300-leté existence desk zemských máme o úkonech přísežných zemských měřičů jenom málo přesných zpráv, protože při velkém požáru Malé Strany, Hradčan i Pražského hradu den 2.června 1541 vzaly zemské desky za své tak dokonale, že je v jejich dřívějším rozsahu nebylo možné obnovit.

Nicméně můžeme s jistotou předpokládat, že na úřední agendě desk zemských měli přísežní měřiči odedávna značný podíl, neboť od Vladislavského zřízení zemského z r. 1500 byl zařazen podrobný sazebník peněžních částek, jež zemskému měřiči za jednotlivé úkony nebo cesty, k pracím vykonané, náležely.

Mezi vynikající odborníky té doby, jejichž práce náležejí k nejcennějším památkám v oboru našeho měřictví, patřili Matouš Ornys z Lindperka (1526-1600) a Šimon Podolský z Podolí (1516-1617). Ornys pocházel z malířského cechu, ve kterém proslul jako malíř, v letech 1575-1581 vyučil v zeměměřickém oboru Šimona Podolského.

Na základě vyměřování v terénu pořizovali zemští měřiči mapy, které měly sloužit při rozhodování o hraničních sporech nebo k trvalému zachycení rozsahu pozemkového vlastnictví. Mapy podle starší definice odpovídaly manýře kresby, např. „Mappa est pictura, qua situs terrae vet eins partes artificiose describuntur“ ( mapa je malba, která položení země nebo jejich částí umělecky představuje – Cluverius: Introduotio in universam geographiam – citováno podle Wolfrabüttelského vyd. 1678, str. 65). S takovým ztotožněním mapy s malbou souviselo i to, že na Moravě byl zemský měřič nazýván zemským malířem. Hranice byly přitom určovány buď přirozeným způsobem (vodní toky apod.) nebo hraničními body. Tvořily je buď stromy označené znamením vysekaným do kůry (tzv. lihou nebo lizou – odtud náze lizované stromy) či zarostlým křížem, anebo výrazné kameny. Body měly slovní označení uváděné ve zvláštním přehledu nebo v původní zprávě, která zpracoval zemský měřič. Zvláště bohatou řadu ukázek takových hraničních znamení nám poskytují desky zemské např. v zápisech o různých hraničních sporech ze 16.stol. a také např. hraniční mapa z r. 1599. Na této jsou přímo do kresby vepsány k jednotlivým objektům v ní vyznačených např. čihadlo pusté za kůrkou, vrch skalnatý slove na Liščím vrchu, za Liščím rohem a tu jest dříví posekáno (v kresbě je to místo znázorněno třemi řadami pařezů) atd. Z lizovaných stromů s kříži do jejich kmenů zarostlých je tam zapsáno 6 dubů a po jednom jíva, bříza, jedle a buk. Na obrázku je výsek mapy pořízené zemským měřičem Šimonem Podolským. Hranice byla zaměřena ke sporu o hranice gruntů v jihovýchodním okolí Rokycan u vsi Troskavce, která je na mapě při dolním okraji znázorněna skupinou čtyř chalup. Kresba má východní orientaci, legenda a názvosloví jsou české.

Hlavními znaky tehdejších map i map, které zemští měřiči ve své funkci pořídili, bylo poměrně velké měřítko a provedení kresby způsobem s dnešními zásadami o geometrické podstatě měřických operátů naprosto neslučitelnými, tj. zčásti půdorysnými a zčásti nárysovým. Tento způsob měl ve své době tu velkou výhodu, že působil s bezprostředně srozumitelnou názorností a prostředky v podstatě malířskými dosahoval toho, co se tehdy ještě geometricky nedalo vyjádřit.

Mapy bývaly někdy jednobarevné, jindy kolorované – v každém případě byly v nich zakreslované objekty označované číslicemi nebo literamy, ty pak byly objasněné výkladem buď na marginále nebo v rozích kresby. Podle potřeby byla ke zhotovené mapě přikládána samostatná obšírnější zpráva.

Na Moravě byla instituce, obdobná přísežným zemským měřičům, zřízena zřejmě později než v Čechách. Její vznik se datuje od r. 1587, kdy se na obecném sněmu v Brně moravští stavové 4.května usnesli, „ aby malíř přísežný a věrný objednán byl, který by spolu s úředníky práva menšího zemského při vedení úřadu býval a v té práci se věrně a spravedlivě choval, kterémuž jorgeltu (z něm. Jahrgeld = roční plat) od země 10 kop grošů českých každého roku dávati se má. A úředníci menší přísahu obyčejnou jemu na to vydati mají.“ (Kameníček F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské I., Brno 1900, str. 167.)

Příčiny, proč instituce „přísežných zemských malířů“ na Moravě vznikla o tolik let později než její obdoba v Čechách, ačkoliv poměry byly v obou těchto zemích v postatě stejné, nejsou dosud dostatečně objasněny.

Vraťme se k rozdělování daní po roce 1526. Daně se špatně scházely a král hledal příjmy v daních, které mohl ukládat sám. Stavové tyto daně těžce nesli, protože to znamenalo krácení jejich práv.

Před sněmem v r. 1571 a znovu v r. 1573 šli stavové tak daleko, že Česká komora podala návrh na zaměření Čech a vybírání daně z lánů. Dvorská komora však oba návrhy zamítla hlavně s odůvodněním, že by měření trvalo příliš dlouho. Daně se platily pouze z poddanské „rustikální“ půdy, vrchnosti podávaly nepoctivá přiznání, docházelo k zatajování půdy – někde až 2/3 z celkové výměry – proto potřeba nového řádného zaměření byla jasná.

Sněm z r. 1627 nechtěl jen tak nakvap rázně opustit osedlostní soustavu a usnesl se, že se musí zaměřit role všech poddaných, zavést soustava podle nové berní jednotky – lánu, tj. plochy, kde by se 60 strychů pražské míry vysít dalo. Objevuje se tu tedy po 50 letech znovu záměr změřit pozemky v zemi a změření nařizuje usnesení sněmu. Zárove� se měly získat výsledky „šacu�ků dvorů a gruntů podle lejster urbárních“. Urbárními lejstry se tu míní urbáře, v nichž byly zapsány majetky, povinnosti a práva poddaných. Jak je vidět, stavové vyloučili z měření dominikální půdu, rustikální půdu měla změřit vrchnost. Sněm nezajistil nic, u stavů chyběla k tomu ještě dobrá vůle a možná že měli i tajné přání, aby spolehlivý soupis vůbec nepřišel na světlo. Nové mapování, třeba jen ostrůvkovité, které by se bylo nutně při praktickém provádění rozrostlo na všeobecné, vůbec nebylo zahájeno.

Sněm pak nařídil v r. 1628 nové soupisy, jejichž výsledek požadoval do roka. Bylo to opět kvapné a marné dílo, k němuž ani nedošlo. Od roku 1634 do 1638 se projevuje snaha rozdělit da� spravedlivěji aspo� na vrchnosti. Stavovský sněm zárove� zakázal sčítání poškozených osedlých a přikázal krajským hejtmanům „shlédnutí a sečtení všech poddaných v kraji a určení počtu osedlostí pro každé panství. Zase je jasně vidět, jak nedostatek řádné mapy umož�oval nepořádky a přiváděl sněm k neplodnému pokusnictví.

Král mezitím žádal, aby dřívější nepoctivci byli na základě svých nových přiznání a porovnání pohnáni k odpovědnosti. Když mu sněm nevyhověl, nařídil sám patentem v roce 1638 „vyměření rolí na lány“ a požádal stavy, aby odsouhlasili daně podle výměry. Byl to další, už třetí rozkaz k zmapování země. Vyšel však také naprázdno jako všechny předchozí, i když to byl rozkaz královský. Posléze bylo krajským hejtmanům uloženo nové „shlídnutí“ poddaných, které dopadlo žalostně. Počet osedlostí klesl tak, že už půl země daně neplatilo. Jak asi vypadalo shlídnutí ukázalo nejlépe císařské panství poděbradské, kde z dříve uvedených 2763 poddaných jich bylo po shlídnutí vykázáno 42. Česká komora pak odůvodnila velké rozdíly tím, že musí počítat mnoho poddaných za jednoho, protože jsou chudí a daně těžké. Jak vidět, rozpad da�ového podkladu dosahoval vrcholu a muselo konečně dojít k ráznému rozhodnutí.